Podivné jméno dnes vzpomeneme. Karažihovej. Tak byl nazýván poustevník litických lesů. Nikdo už neví, odkud a z jakého rodu pocházel, v paměti jen uvázlo, že uprchl z tureckého zajetí. Prosíval o živobytí a lidé byli slitovní tak, že mu ze samého blahobytu spadl charakter. Zlenivěl, až jej v samém nepořádku nemohl najít. Jednou ho jako čert vyděsila pouhá kočka. Vzal nohy na ramena a už se nevrátil. Tenkrát přesídlil k opuštěnému hradu. Kousek od brány se zařídil po novu. Už tehdy tam z dávné slávy nezbylo vyjma kamene nic, než zlatý nápis. A ten nedal poustevníkovi spát. Vyveden nad hlavním portálem zněl: Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále, markrabí moravského. A že byl ctnosti na hony vzdálený poustevník toho zlata chtivý, hanebně ho ke své potupě vyloupal. Už se přesně neví, zda jej lidé jen hnali, či jak jinak to dopadlo. Připomíná se ale, že je pochován pod blízkým šípkovým keřem.

Litice je Liticí podle Litice. Ta původní je starší hrad, jehož jméno z Plzeňska přenesli páni z Drslaviců i na své nové sídlo nad Divokou Orlicí.

Výše řečený král Jiří z Kunštátu a Poděbrad jej přestavěl ve velkolepou pevnost dominující své době. Králova blízkost tomu místu byla dána snad skutečností, že mohlo jíti o Jiříkovo rodiště. Systém opevnění pěti bran měl chránit korunovační klenoty. Okolo těch portálů se prý dvakrát ročně motají přízraky klíčnic. Temné paměti noci, oděné v bílém, tu děsí pozdní příchozí...