Hodně pamatuje. Ta paměť sahá snad až do pohanských dob. Do časů za oponou, kdy slované ještě rezonovali původním kultem. Nedaleké obětiště, záhada mlecích kamenů u Zvánovic či pomístní jméno orákula Černé Voděrady nám zprostředkovávají zapomenutý pocit.
Až k němu pak údajně sahá paměť Žižkova dubu. Uvážíme-li, že jeho roky se do letokruhů sčítaly již tenkrát, musí jich být navrstveno nad jedenáct set.
Kníže Bořivoj, manžel později svatořečené Ludmily, dal po svém křtu rozvrátit i blízkou výspu starého kultu. Smrt jeho vládu završila pravděpodobně v roce 889. Měl-li náš strom být výrazný tak, aby jej předci zasvětili Perunovi, nemohl být, již tenkrát, v krajině přehlédnutelný.
Co těmto počtům nesedí je skutečnost, že dnes je jeho stáří odhadováno nejvíce k osmi stům let.
Žižkův přídomek se skloňuje od husitského tažení k Českému Brodu roku 1421. Tehdy se tu vojevůdce z Trocnova setkal s Petrem z Cimburka.
Kněz ve svém slyšení orodoval za Mnichovice. Jméno vsi nám jistě napoví i důvody té přímluvy.
Duchovní byl ale záhy obviněn, usvědčen z vyzvědačství a na větvi dubu jako viselec popraven.
Pozdější okolnosti odhalily svědčícího křivopřísežníka pravým zvědem. A tak zůstává otázkou, zda staré větve nevzaly lanem oporu pouze jednomu oběšenci.