Shluk žulových bloků a zázračná pověst si přitáhla i nás. Probdělá noc nám polykala kilometry, únava neměla kdy složit padající víčka a bylo poledne druhého dne. Cesta vedla k mírnému chloumku. Zřetelné pěšinky nasvědčovaly, že místo je hojně navštěvované. Sotva po pár krocích lesem výše a už je hladím očima i rukou. Přáním je touha po tajemném poznání.
Setrváme asi hodinku. Les jako nic zpívá jarem, když se rozhrne mlází. Pozdravíme se. Ty tři se hned rozprostřou po kamenných postelích. "Zde je to nejsilnější." Zazní slova o síle svatyně i pravidelnosti se kterou sem docházejí. "Je to Boží pohlazení." Nechceme rušit, a tak se rozloučíme. Možná jen víra nečekaných společnic tomu dopomohla, náhle jako když mne poleje. Cítím se skvěle, ani se věřit nechce. Jde snad skutečně o dotek, co nás provázal se samotným Bohem?
Po půl roce jsme se vrátili pro noční záběr. Světlo vnímáme zejména ve tmě, ale další zkušenost nám potvrdila, že poprvé je pouze jednou.