.jpg)
Odkrytá mohyla, Butov
GPS
49.776822, 13.047877
« zpět < předchozí lokace následující lokace >
Prostor je cítit smolou, nočním lesem i loukou. Vůni jako milodar rozvinulo včerejší slunce. Teplo hvězdy, k níž naše planeta nastavuje vždy znovu svou tvář nového dne. Putujeme za světlem, ale stíhá nás noc. Posléze se vše znovu pootočí k novému začátku.
Uvažujeme-li o jemném vnímání, jsme i blíže k předkům. Místa, jež volili k životu či smrti nebyla náhodná. Oplývala čímsi výjimečným, k čemuž člověk současnosti ztratil porozumění.
S nadějí ve zlomky intuice nasloucháme tichu místa. Je už dávno jiné. A přece kdysi nešlo o náhodnou volbu. Lid doby bronzové tak, jako zapadající slunce, jej ustanovil k poslední cestě.
Butovský tumulus tu s planetou srůstá přes tři a půl tisíce let. Tehdy, mohlo by se zdát a byl by to klam, plynul čas pomaleji. To prožitky byly patrně intenzívnější, prožitější. Soudit můžeme podle úsilí, které člověk vynakládal k rituálu poslední cesty.
Jihozápadní Čechy jsou posety více než dvěstěpadesáti mohylníky, pohřebišti o celkem pěti až šesti tisíci mohylách. Praotec Čech tedy rozhodně nezoral zemi doposud nepolíbenou.
Mohylu při Butovu vykopal ve třicátých letech minulého století učitel Otto Eichhorn. Monumentalita kamenné konstrukce o průměru třinácti metrů jej přiměla k jejímu ponechání v odkrytém stavu. Tajemství travnatého pahorku promluvilo nálezy pohřební výbavy, i symbolikou. Poloha vykopaného skeletu potvrzovala zvyk ctící Polárku. Tvář pak jakoby vyhlížela východ slunce. Uhlíky v centrální části kamenné stavby nasvědčovaly předcházejícímu ohňovému očištění. Od slitiny mědi a cínu odvozená kultura zde zazvonila i bronzovou břitvou.
Poválečný odsun sudetoněmeckého obyvatelstva pak přivedl prehistorickou památku na desítky let k zapomnění. Dnes opět si však naše představy můžeme osvětlit.
« zpět < předchozí lokace následující lokace >