Pověsti skloňují zázraků po více. Svatostánek ze 14. století byl údajně budován jinde. Ne na kopci, nýbrž dole, v tak řečeném kněžském háji. Však opakovaně se stalo, že co ve dne postavili, neznámá síla vynesla za noci vždy znovu na kopec. Když chtěli dotyčného lapiti, spatřili na hlídce mládence v bílém. Došlo jim, že vše je vůlí anděla a té se pak drželi.
Další upomíná Vršovce, jistého Knířova, co krátce navštívil rodový kraj. Jeho vlastnictvím byl mu dnešní oltářní obraz, znovu ta místní panenka. A obraz sám zvolil si, kde chce být. Od vlastníka, navracejícího se k Uhrám, samovolně vytratil se a v Knířově spočinul.
A konečně pramen, studánka pod kostelem je prý zázračná. Její voda léčí oči a napravuje zrak. Místo je poklidné, ačkoli právě zde lámala víra dávné přesvědčení předků a ostří seker tu ochutnaly těla prastarých lip. Nové soupeřilo s původním. U studánky posvátného háje, namísto stromů vyrostla kaplička.
Dávná tradice bývá jak tíhou železné košile hluboce zakořeněna. Pohané nezůstali bez srovnání účtů. Pobořili křesťanský symbol a zvon pověsili na jednu z lip. Zazvonil však pouze jedenkrát. Pak se snesl, do studánky klesl. Od těch dob je podle četných svědectví z její hlubiny slýcháno smutné vyzvánění po dnes..