Rozmrzelost a hněv přivolaly pánu vápenské tvrze smrt. Byl nečas, že by psa klackem nevyhnal. Jezdec koňmo tu s nepohodlím u srdce jel, to vyvolená jej zrovinka odmítla. Pršelo a déšť zaplavoval tu v nitru prázdnotu, když i jáma trpělivostí přetekla. I vztekl se a zaklel, "hrom aby do toho udeřil!" A jako na povel sjel z nebe meč. Plamenem olízl starou lípu, koně splašil a pád z koně sedla zlomil pánu vaz. Na paměť, v ochranu před živlem strom lidé obrázkem bohorodičky osadili.