GPS
50.0785528N, 15.5746156E
Vyšel třetí zimní úplněk a psi pozdvihli své hlavy. Lesem za Vlčí Habřinou se rozléhala sova. Bylo po deštích. Písky tu přejí borovici. Tu a tam zem svírají duby. Hledáme habrový pás, který dal kdysi jméno blízké osadě. V tom habří se líčilo na vlky.
Staré záznamy promlouvají o dávném nebezpečí. Napříč královstvím skloňují strach, škody a tragédie.
Ve válečných letech, zvláště za třicetileté, nebylo lovců a šelma se přemnožila. Za častých střetů vojsk uvykla hostiny, kterou prostírá válka. Požírala koně, ale i mrtvé a raněné na bojištích. Vlk ochutnal lidské maso. A jakoby pozbyl strachu. Početné, deseti i vícehlavé smečky tehdy pronikaly až do vesnic.
Březen 1642 byl osudný osmiletému chlapci. Po útoku z nešťastného nezbylo než hlavy a ramene.
Vlčí jámy, nijak nepodobné těm, které se i po staletích otevírají v lese u Vlčí Habřiny, zavedl král Přemysl Otakar II. Přikázal jejich hloubení u každé vsi. Návnadou měla být husa či tele.
Újeď přivábila šelmu a ta skončila v pasti, kde byla ubita. Vlčata byla vybírána z nor. Užívalo se i tenat, slepých uliček, na jejichž konci čekala smrt. Odstřel byl ponejprve privilegiem. V nebezpečí byl poddaným později povolen a to i přímo z jejich usedlostí. Dobrá trefa a vlčí kožich znamenal zlaťák od vrchnosti.
Jámy však ohrožovaly i člověka. Pomohlo až kůlové hrazení s otvorem, kudy se protáhla jen šelma. Dříve v nich nezřídka skončily děti, uvádí se i kněz či lesník se psem. Na Podblanicku je zaznamenán pád potulného dudáka, který, aby si v pětimetrové hloubce uchránil život, na své dudy po celou noc hrál.
Poslední vlk v Čechách byl zastřelen roku 1874 u Vimperka. V Beskydech se udržel téměř nepřetržitě až do roku 1914.
Dnes je chráněný. Vlčí smečky obsazují zejména pohraničí. Na Žďársku se po téměř dvou stech letech narodila vlčata. Migrující pár stvrdil své teritorium. Samec přišel z Polska, samice od Králického Sněžníku.
« zpět
< předchozí lokace
následující lokace >