Den se uložil za obzor. Měsíc a třpytící se pěšina nás vedly za pomyslným zvukem lámaného kamene.
Žulová stezka Horkami tu vypráví příběh, který započaly prvohory. Hlubinné vyvřeliny vznikaly, považte, pod rovníkem. Drift zemských desek, pak s žulou, kterou lze vnímat jako národní kámen, doplul až k nám, do Železných hor.
Těžilo se zde od nepaměti. Skutečská žula se ale stala skutečným pojmem až s rozmachem železnice. Svého času tu zvonila kladiva hned v devadesáti lomech. Dnes je aktivních ke dvaceti.
V ostatních se znovu nadechla příroda. Zaplavila je voda a s ní i další život. V jistém úhlu by se téměř zdálo, že jde o původní přírodní jezírka. Jejich půvab vyvolává až filmový pocit. S výstřelem od boku nás hned napadne, že na takovém Kaňonu by se z fleku mohl natáčet třeba western.