Snad je to jen pověst, neopřená o věrohodnost faktů. Ale i to se vypráví, že byla velká bouře. No nečas, že by psa klackem nevyhnal.

A přitom královna na cestě, Kunhuta, ku hradu Svojanovu byla. Když nebe křižovaly blesky, i k životu se hnulo v jejím lůně. Pak místem, kde loukoťová kočáru se zastavila kola, střechou i útulnou, kde poprvé nadechl se a zaplakal král Václav II., byl kostelík sv. Kateřiny.

V souvislostech té cti, osada nazývající se tenkrát Vítějovec, dostala přízvisko královská. Dnešní Vítějeves tak byla dlouho jmenována Králowská Witiowes.

Se slavným zrozením urozené krve to mohlo býti i tak, že na vyjížďce od Svojanovského hradu tu syna Víta porodila Alžběta Kumánka, tato další manželka Záviše z Falkenštejna, otčíma českého krále. Odtud možné přízvisko pochází, či z dob předešlých?

Pahorek kostelíku má svou hlubší minulost prorostlou až do pohanských kořenů. Božiště zasvěcené slovanskému bohu Svantovítovi. To zde měl zvěstováním nové víry rozvrátit Cyrilův bratr Metoděj.

Návrší je navíc údajně prokopáno podzemní chodbou, vedoucí do více než kilometr vzdálených skal. To byla zadní vrátka osadníků, ukrývajících se v časech ohrožení, do bezpečí pozdějšího chrámu. Obranné možnosti kostelní věže zvyšovaly její dodnes dochované střílny.