Oko úplňku bylo téměř stejně zvědavé jako my. Chladné světlo pročesávalo mrazivý vzduch. Les mlčel a zasněžená pěšina stoupala kamsi vzhůru do ticha. Mráz se potkával s naší nedočkavostí a pálil v průduškách. 

Čtveřice kráčela mlčky, pod dohledem měsíce jsme hledali obětní kámen. Myšlenky plynuly vstříc minulosti a otázce, co se tu kladlo všemocným? Šlo-li i o cestu obětovaných či o stezku prosebníků nesoucích své dary.

Latinské votum vyjadřuje slib či přání a poodhaluje tak smysl votivních předmětů. Jde o obětiny božstvu. V archeologii nesou takové nálezy vzácné svědectví. Vypovídají o tom, čeho se lidé obávali, v co doufali a jaké síly považovali za posvátné. Nálezy se nacházejí v pramenech, jeskyních či na vrcholcích kopců. Jde o gesto vztahu člověka k tomu, co jej převyšuje.

 

A pak jsme ji spatřili. Obětní mísu, na jejímž vrcholu spočívala lebka. "To je muflon," zaznělo.

Začali jsme laicky ohledávat samotný kámen, oltář, který jako jakési cesty krve měly odlehčovat i odtokové kanálky. Snad vrstva sněhu stírala jasnou patrnost. Možná ne náhodou. Odborníci totiž místní skulpturu nevysvětlují coby pohanské obětiště,  ale jako romantickou záležitost z 19. století a prosté sedátko s výhledem.