Den jsem otevřel ranním průzkumem lesa Bažantnice. To místo a tajemství tušené tvrze mne dlouho lákalo. Písemné prameny ji v závěti Heřmana z Mrdic pojmenovaly už v roce 1325. V Čarokraji není zvykem vydávat se na seznamovací návště

lokaci stihneme vyhledat se soumrakem dne. A tak ve vzorci výjimky potvrzující pravidlo brouzdám ve slehlém sněhu. Les není příliš rozlehlý, abych se zaobíral kódem GPS. Jsem potěšen ranní přírodou. Cítím, jak se v zimě spící život s jarem znovu nadechuje. I ptáci se už radují. Já hledám otisk příběhu tohoto místa. Po chvíli jsem natrefil na táním vzrušenou vodoteč. Už tenkrát tu mohla téci a plnit tak úlohu obranného prvku. A skutečně po několika desítkách kroků překonávám potok obtékající zde vyzdvižené kruhové valy. Ty svou náručí obkružují středovou akropoli. Vyhoupnu se na korunu a nechávám se vést divokou stezkou. Nepatří člověku, ale přírodě, vyšlapaly ji desítky kopýtek. Divočina ostatně zachvátila i samotné tvrziště. Také se pozastavuji nad podobou zdejších stromů. Kroutí se tu mnohačetné srostlice podivných tvarů. Staré a zjizvené kmeny tu ze svých otvorů zívají jako hladové mordy přízraků z dávných dob.