Jestli někde, tak zde. Uprostřed pole, uvnitř rozlehlého lánu, stojí. Jako stín posvátného háje, vzpřímený, padlý mohykán.

 

Shakespeare pro nás napsal." O kamenech bylo známo, že se hýbají, o stromech, že mluví." 

 

Výjimečné stromy a kameny člověka vzrušovaly od nepaměti. Promlouvaly na něj. V otevřené krajině bývaly záchytným bodem, jistotou, že je na správné cestě. Napovídaly orientaci, odkud a kam se má vydat. Lidé své prostředí vnímali zvlášť od chvíle, kdy se měli kam vrátit. Od skutečnosti, která se vztahuje k bezpečí a jíž se říká domov.

 

Koruny stromů skýtaly útočiště před nečasem,  jejich kořeny upevňovaly hráze. Stromy tak často držely samu podstatu krajiny.