Kdyby hvězdy svým starým světlem osvítily minulost, spatříme Šporkovu barokní ermitáž v kouzlu její plnosti. František Antonín povznesl dědictví po otci, generalissimu císařské jízdy, jak hospodářsky, tak i duchovně. Ve světě nabyl a v duchu Platóna dál sázel plody moudrých.
Na lyském panství zušlechtil hrubou krajinu tesanými skvosty dnes neznámých umělců. Ermitáže neboli poustevny, bylo jich ve svém osamění v okolí po více, nebyly určeny výhradně poustevníkům, nýbrž i pro potěchu návštěvy. Zde, oproti kapličce sv. Václava lemované anděly blažené a žalostné smrti, stávala půlkruhová budova s přízemím pro kněze a patrem pro vrchnost. Za kaplí se pak rozkládala tak řečená zázračná zahrada. Andělé světlonoši v rukou tehdy třímali funkční kovové lucerny. Jejich tvář i držení nedává pochybnost, kde je tíha a kde radost.