Jak přijíti na kloub smyslu našich snažení i samotného bytí? Nelehko, neb cesta poutníka je dlážděna falší jeho proradných průvodců. Všezvěda Všudybuda a v domněnkách tonoucího Mámení. Uzda manipulace, ani růžové brýle k pravé podstatě v pravdě nevedou.
Psal se rok 1623. Jan Ámos Komenský, toho času pod ochranou Karla staršího ze Žerotína, dokončil jedno z literárně vrcholných děl baroka. A jak že vyzníval jeho původní název?
Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.
Kompozici slavné knihy se v neklidné pobělohorské době věnoval v údolí Orlice pod hradem při Brandýsu.
Úkrytem pod křídly Žerotínů mu byla sroubená chalupa, jejíž sklípek se dochoval dodnes. Azyl mu zdejší panství věnovalo po tři léta. I podruhé oženit se zde stačil. Žel nevyhnutelný exil z vlasti počal záhy tomuto mysliteli, zvanému učitel národů, neodbytně klepat na dveře...