Doba byla, no, jako vymknutá z kloubů. Lidé se k sobě neměli hezky. Až to pohnulo i peklem. Na svět byl povolán čert. Prolétal krajinou a inu měl se ujmout nápravy, jak jen se dalo. Jednou takhle v úvozu u Valečova vidí, jak zde sobě proti stojí dva povozy. Vozkové jsou v jednom sváru. A hnulo mu to žlučí, až si kopejtkem dupnul. Jak když hrom udeřil. Formani všeho zanechali a pakovali se strachy pryč. Od těch dob je na skalce jen kousek od hradu otisk čertovy šlápoty.
Ale i o pokladu se zde praví. Paní Machna byla vládkyní hradu. Chamtivá to byla osoba. Zžíral ji jen strach o své dědictví. Pod samotným palácem nechala vybudoval labyrint chodeb. Do jejich bezpečí uložila všechno zlato. Spáti ji však nedal neklid, aby ji někdo znalý podzemní cesty neoloupil. A nechala tak všechny dělníky povraždit. Nezbyl ji pak žádný poddaný. Koho neskosila její zvůle, vzal nohy na ramena a pryč od zlé paní. Ta zde v osamění zemřela. Z těch časů se traduje, že duch zlé Machny straší nezvané příchozí.
Skalní hrad střežící zemskou stezku pochází se svou prvotní zmínkou 1316 ze 14. století. Jemu nejspíše předcházelo slovanské hradiště, od kterého je odvozen i samotný název formulující místo s opevněnými valy. Ve zmínce nemůžeme opomenout více než padesát skalních světnic v podhradí. Ty posloužily k zimnímu ležení husitského vojska. Jako stálé obydlí byly užívány Skaláky, venkovskou chudinou až do roku 1892, kdy byli násilně vystěhováni do obecních chudobinců.