Kouzlo té studánky tkví v magii divých žen. Byly tři. Půvabné jak božské grácie a koupávaly se tu nahé. Co noc se vracely. Vstupovaly do Litochy. Jednou šel lesem jistý Holeček.  Spatřil je a hned ustrnul.  Hladina se zavlnila rozpaky, divoženky byly rázem fuč. Druhý den vše znovu. Počkal si. Jedním skokem  z břehu na břeh. Popadl tu nejsladší a o překot s ní pryč. Jen varování zahučelo lesem.  Lindo, Linduše, jen nevyzraď, zač je voda v Litoše.

 

I Linduše nakonec zvykla si a souzněli. Holeček přislíbil, že jak živ, nevyčte jí divý původ. Jednou musel daleko. Žena zas ke studánce a vody nabírá, ve vodním zrcadle cosi čte. Běží a chvatem k čeledi: ať kosou slehne pšenici! Zrno však bylo zelené a na půl klasu. Pomluvou letí posměch i k uchu se vracejícího hospodáře. Linduše zrovna zázračnou vodou kropila to mladé obilí, když on hned s rámusem do světnice. Obořil se, porušil slib. V ten ráz, jak když rukou máchne, hospodyně jakoby nikdy nebyla. Zmizela.  Holeček ustrnul podruhé.

 

Blesk proříznul oblohu. Z těžkých mraků kroupy, bouře zalila krajinu. Následný den už nikdo nepoznal , kde zaseto bylo a kde jen úhor. Holeček ustrnul potřetí, ve stavení obilí již plně zralé. Došlo mu vše. Zachránkyni úrody,   své ženě křivdil.  Hledal ji, ale nepomohlo nic. U pramene Litochy pak navždy plakal...