V polích u Rosic, pod baldachýnem korun starých lip, tu zatížena sprašovou půdou odpočívá až tisícovka vojáků. Jedná se o místo protkané bludnými kořeny a legendou, jejíž poznání pokoušeli za noci nejistého návratu svou stezkou odvahy už mnozí.

Vše započalo v době, kdy se svět ještě dvě léta před bitvou u Waterloo zmítal v dějství napoleonských válek. V Rosicích na zámku byl zřízený vojenský lazaret. V těch truchlivých časech jej ale většinou opouštěly jen prázdné schránky vojáků. Duši vydechnutá těla Francouzů, Rusů i Prusů, kteří zde hynuli zejména na tyfus a choleru.

Našel se však jeden živý mezi mrtvými. Jako kdyby z věčného spánku se probral, z té jámy odevzdaných smrti se vyškrábal a dobelhal do nedalekého Dobrkova. Tam, dá se říci, spokojeně dožil. Pozoruhodné jistě je, že sedmdesátá léta 20. století přinesla o jeho osud i zájem francouzského atašé.

Vypráví se zde rovněž o vojenské pokladnici. Dvěma strážcům ji vyfoukl sedlák, který ji nepozorovaně hodil do studny. Oba byli k smrti odsouzeni. Než ale verdikt soudu došel naplnění, stihli pána toho statku proklet. Poté mnohý soused hleděl v nevíře nad souženými osudy hned několika generací toho gruntu.

Roku 1911 zde potomci z vůle Josefa Dočkala vystavěli pomník pro klid mrtvým. Dodnes zde ale platí varování před noční návštěvou...