Vltava a staré časy? Jenom ona ví, kolik příběhů je skryto pod hladinou. V letech 1954-61 uzavřela hluboké říční údolí Orlická přehrada. Voda potkala železobetonový pas, opřela se a začala stoupat. Stejně jako o rok dříve uzamkli vodáci řeku, zavřela řeka hladinu nad starým světem. Utopila čtrnáct mlýnů a na 650 hospodářství. Každé bylo domovem a proto smutku bylo hodně. Jakoby i podmanivé údolí pokleslo ve svých strmých svazích steskem. Ani Orlík, schwarzeberský hrad a později zámek, není ve své stálé kráse tím vysoce položeným místem nad Vltavou.

Klíčem k oživení paměti mohou být staré fotografie nebo i v době nedávné, upuštěním nádrže odkryté dno. Unavený reliéf někdejší krajiny, bortící se kamenné zdi domů, zbytky starých vodních děl, jezů a náhonů, ale třeba i dva betonové řopíky, pevnůstky československého opevnění.

 

V místech, kam nyní hledíme, se dochoval kamenný mostek nad drobným přítokem řeky. I po něm se vinula cesta k někdejší spojnici říčních břehů. Jednalo se o starý řetězový most rozpažený nad hladinou o něco blíže, než se klene dnešní Podolský. Ten se v Paříži roku 1937 zaskvěl zlatou medailí za architekturu a byl nazván "Krásným mostem Evropy."