Kmen té lípy je takový, jakého jinde u nás není. Má jedenáct sáhů, jedenáct rozpažených jej stěží obejme. I zdálo by se nespravedlivě, že jen jakýsi přístřešek spojuje dva blízké stromy. To však dutina jediného velikána je tu ukryta. Ta, kterou do jejího těla, blíže k duši stromu vstoupíš.
Kdysi tam, tenkrát ještě korunou, slezl malý pasáček. Zabloudil v ní. Slýchané sténání ustalo, až když peň se na počátku dvacátého věku i při zemi rozestoupil. Tenkrát na prvního, kdo vešel, čekal smutný pohled na malou kostřičku. Tu pohřbili, duše došla klidu a strom utichl.
Lípa velkolistá zvaná Vejdova tu stojí na osm set let. Je v obvodu kmene 12,6 m nejširší v zemi. Říká se, že dnes už schová hned celou třídu dětí. Nebo alespoň stůl a židle k posezení okolo.
Co slov, zpěvů, vzdechů, proseb a nářků, vyznání a modliteb už tento památný strom vyslechl? Ve svém věku už ví své.