Temno, stín pobělohorské doby přikryl i údolí Zlatého potoka. Jirásek líčil, jak: Pod tím prudkým svahem košatých olší tiše ubíhal Zlatý potok, čiré, přečisté vody. Pěkně se tu chodilo loukou pod zámeckou skalou opukovou a dál proti vodě údolíčkem po stezníku u klidné říčky, v nehnutých stínech i zlatých prosvitech chvějících se na šedých kmenech i po stezce...
Pěšinou níže je pak konec cesty, zahrada mrtvých, židovský hřbitov. Posvátný areál kam, jsi-li s úctou, nevkročíš bez pokrývky hlavy a držíš se dalších pravidel. Na věky daná neporušitelnost hrobů vedla mnohde, kde bylo rozšíření hřbitova neschůdné, k pohřbívání i v několika vrstvách. Zde tomu bylo jinak. Prostředí dovolilo pohřebnímu bratrstvu tuto zahradu utvářet snadněji.
Hebrejsky je náhrobek macevot, stél kamenné paměti je zde k jednomu stu. Nejstarší byla vztyčena v roce 1725 Ješajovu synu Lipmanovi. Tedy v době, do které Alois Jirásek zasadil mezi léta 1723-29 děj známé knihy.
Pověst místa připomíná lakomého Lévi, který tu co měsíční noc musí sčítat svůj poklad. Kdo v počtech, by mu ke klidu duše ráčil dopomoci, aby se trest více neopakoval, musí součet završit do kuropění.
I nám tu noc v odlesku Zlatého potoka svítil měsíc. Skoro jsme čekali, že se probudí Golem. Magické chvíle pro Vás i sebe budeme svědomitě sčítat dál...