.jpg)
Keltská svatyně Markvartice
GPS
50.4169356N, 15.2035708E
« zpět následující lokace >
Snažíme se nahlédnout do starých míst. Často jsou jen jako dlaň, přesto jsme s neochvějným pocitem, že stále promlouvají původní silou. Čas nic nesmazal. Může jít o studánku, kámen či památný strom. Ochutnáme pramene, dotkneme se místa, pohladíme strážce krajiny.
A pak se ocitnete v okrsku, kde zaváháme, jak jej obejmout. Jeho rozloha dává rozlet, pocit vymezené svobody. Prostor je širý, přesto má jasně definované hranice. A slunce, které právě pokleká za obzor.
Představujeme si oči, které tu před více než dvěma tisíci lety upíraly zrak k cyklickému pohybu kosmických těles. Zejména k nejbližší hvězdě.
Nacházíme se v Markvarticích, v někdejší keltské svatyni, jejíž valy a průchody bran byly záměrně rozvrženy v závislosti na astronomické orientaci.
Výzkumy zde doložily pozůstatky nadzemní kůlové stavby, odhalen byl rituální žárový hrob a kultovní pec. Do ní bývalo vhazováno proso.
Během rovnodennosti se pozorovateli stojícímu na obřadišti odehraje pozoruhodný nebeský úkaz. Slunce totiž vyjde přesně nad kuželem sopky Veliš.
Z hlediska etymologie jsou Markvartice odvozeny ze starogermánských slov marka a wart, ta označují hranici tedy mez a strážce neboli ochránce.
Co bylo skrze vizíry, původní průhledy bran, ve starověku nezbytné uhlídat? Něco důležitého, nešlo jen o zvědavost. Jednalo se o otázku přežití, pořádku a spirituality. Pohyb Slunce byl projevem kosmického řádu. V okamžiku, kdy se hvězda vyhoupla nad Veliš, nadešel čas k setí...
« zpět následující lokace >